Abies alba
Jedle bělokorá je mohutná evropská jedle s hladkou světle šedou kůrou a tmavě zelenými jehlicemi s bílými průduchy na spodní straně. Dorůstá výšky až 50 metrů a je typickou dřevinou horských bukových a smíšených lesů.
Jehlice jsou 1,5–3 cm dlouhé, ploché, na konci vykrojené nebo tupé, na větvičce uspořádané dvouřadě do stran (na stinných větvích i kolem dokola).
Barva jehlic je tmavě zelená a lesklá na líci, na rubu s dvěma výraznými bílými proužky (průduchy). Jehlice jsou měkké, nepíchavé, po rozemnutí příjemně voní.
Šišky jsou vzpřímené, válcovité, 10–18 cm dlouhé a 3–5 cm široké, v mládí zelené, v dospělosti hnědé. Při dozrání se na stromě rozpadávají – šupiny opadávají, na větvi zůstává střední vřeteno.
U mladých stromků hladká, šedostříbrná až bělavá, s pryskyřičnými puchýřky (odtud „bělokorá“). U starších stromů šedá až šedohnědá, tlustší, rozpukaná do podélných desek.
U mladých stromů kuželovitá, pravidelná, v dospělosti široce kuželovitá až válcovitá, větve vodorovné v přeslenech, koruna řídká, ve stáří často nepravidelná.
Větve jsou v mládí vodorovné, hustě olistěné, v přeslenech, později mohou být řidší. Letorosty světle hnědé až šedé, jemně ochlupené.
V přírodě dorůstá 40–55 m, výjimečně i přes 60 m (nejvyšší jehličnan Evropy). V běžných podmínkách ČR obvykle 30–45 m.
V dospělosti 0,8–1,5 m, výjimečně až 2 m
Růst je v mládí pomalý, později středně rychlý. Dožívá se 300–600 let, výjimečně i více.
Je původní ve střední, jižní a částečně západní Evropě, včetně ČR, kde je běžná v podhorských a horských lesích, často ve smíšených porostech s bukem a smrkem.
Dřevo je bílé až nažloutlé, měkké, rovnoměrné, dobře opracovatelné, používané ve stavebnictví, na bedny, truhlářství a papír.
V minulosti byla hlavní dřevinou středoevropských lesů (tzv. jedlobučiny).
Ceněna jako parková a okrasná dřevina díky pravidelné koruně a krásným jehlicím.
Nejlépe roste na hlubokých, čerstvých, humózních a mírně kyselých půdách. Upřednostňuje chráněné, vlhčí polohy, snáší polostín až stín (je stínomilná). Nesnáší sucho a znečištěné ovzduší.
Je velmi citlivá na sucho, znečištění ovzduší, mrazové desikace a okusy zvěří. V posledních desetiletích v ČR velmi ustoupila kvůli kyselým dešťům a imisím. Má výbornou schopnost přirozené obnovy v podrostu.
Nejvyšší jedle bělokorá v ČR (i ve střední Evropě) přesahuje 50 m.
Je symbolem horských a podhorských lesů, v minulosti byla velmi hojně rozšířena.
Její šišky jsou vzpřímené a po dozrání se na stromě rozpadávají – typický znak všech jedlí.